Historie

Nejstarší prehistorické dějiny spjaté s Blaníkem lze časově zařadit do 5. století před naším letopočtem, kdy na temeni Velkého Blaníku stálo halštatsko-laténské hradiště, které připomínají dodnes dochované mohutné obranné kamenné valy.

V polovině 12. století  jsou doloženy počátky středověké kolonizace regionu – v roce 1149 byl řeholníky z želivského kláštera založen ženský premonstrátský klášter v Louňovicích pod Blaníkem, který se podílel významnou měrou na osídlovacím procesu povodí Blanice. Kondrac vznikla v téže době, ale na klášteru nezávisle. Na jihu území byl kolem roku 1184 založen Načeradec jako farní ves.

Prvotním zdrojem obživy v nově zakládaných sídlech bylo zemědělství. Sídla vznikala při vodních tocích na místech uprostřed obdělávané půdy (Libouň, Krasovice). Kromě nejstarších církevních památek se dnes uvnitř sídel často nacházejí zbytky tvrzí, které někdy vznikaly i odděleně (Olešná, Částrovice).

Ve 14. století se v historických písemných pramenech objevuje vrch Blaník spjatý s existencí blanického hradu. V srpnu 1420 vypálili husité louňovický klášter a hospodářství kraje tím utrpělo škodu, ze které sevjiž nevzpamatovalo. Louňovické statky ovládali husité z Tábora. Roku 1547 přišli do Louňovic Skuhrovští a ve zpustlé vsi postavili tvrz. 16. století pak přineslo rozvoj poddanských městeček, rozvoj řemesel a tržní privilegia. Nastala doba scelování panství a připoutání poddaných k půdě.

Stavovské povstání v roce 1620 a třicetiletá válka znamenaly pro kraj velké změny, prošla tudy několikrát vojska stavovská i švédská. Po porážce stavů přišli na zkonfiskovaná panství cizí vlastníci bez vztahu k lidu a zemi. Došlo k utužení roboty, noví majitelé panství chtěli rychle obnovit prosperitu.

18. století přineslo rozvoj kraje a obnovu panských sídel v Pravoníně a Načeradci. Do kraje začal pronikat průmysl – drobné textilní provozy, obuvnická firma D. H. Pollaka z Vídně měla svou filiálku v Načeradci. Hlavní rozvoj průmyslu šel ale mimo kraj z důvodu nedostatku nerostných surovin a dopravních cest.

19. století a národní obrození přineslo pozornost Blaníku a legendě o svatováclavském vojsku. Baron Karel Villani uspořádal první pouť na Blaník v roce 1851, další v roce 1867. V roce 1868 byl vylomen z Blaníku kámen a slavnostně uložen do základů Národního divadla v Praze. Pod Blaníkem se hojně vysazují smrkové lesy, protože je poptávka po stavebním dříví.

Na počátku 20. století zažívá rozmach zlatodůl Roudný a zaměstnává pracující z širého okolí. Těžba zde ustává v 30. letech. Do kraje proniká dříve nevídaný jev – turistika. Na Velkém Blaníku se staví zprvu jednoduchá rozhledna, v roce 1941 pak bytelná stavba. V kraji vznikají i ubytovací zařízení pro turisty např. v Louňovicích pod Blaníkem.

Po 2. světové válce dochází k scelování polí, rozorávání mezí a polních cest. Krajina s mozaikou drobných polí, luk a rozptýlené zeleně je místy nahrazena velkými plochami. V lesích se objevují problémy s monokulturami smrku – polomy, hmyzí kalamity. Do vesnic pronikají prvky moderní městské architektury.

1. ledna 1982 je vyhlášena CHKO Blaník. Činnost správy se zpočátku zaměřila na ochranu zeleně a dokumentaci negativních jevů. Později došlo k vyhlášení maloplošných chráněných území (např. v roce 1992 přírodní rezervace Velký Blaník), správa podniká i praktická opatření (budování tůní, výsadba alejí).

Počátek 21. století přináší kraji pod Blaníkem nové možnosti. Rozvíjejí se drobné provozy, ale zemědělství nadále určuje tvář krajiny. Sílí turistický ruch a přináší i problémy. Zdejší krajina si uchovala svědectví o dlouhém vývoji soužití člověka a přírody. Cílem Agentury ochrany přírody a krajiny ČR, Správy CHKO Blaník je takový rozvoj oblasti, který uchovává a rozvíjí přírodní a kulturní dědictví kraje pod Blaníkem.